Ne slib, ale přání…

Volební program je vždy plný slibů. Slibů, které mají přilákat voliče. Některé strany upřednostňují bezpečnost, jiné zdraví, další dostupné bydlení, podporu toho či onoho. Jsou to vše jistě důležité otázky a našli by se mnohé další.

Nechci zde však dnes nic slibovat. Mám jen jedno přání, které se snad brzy vyplní. Věřím, že ať už vyhraje ten či onen, podaří se konečně všem demokratickým stranám v našem městě splatit dluh minulosti. Dluh, který máme vůči mladé generaci, ale především vůči těm, kterým vděčíme za zrod našeho novodobého města. Vždyť město mladých, jak se kdysi Ostrovu přezdívalo, náš věřím dnes radostný Ostrov zeleně, vyrostl v 50. letech 20. století mnohdy z otrocké práce vězňů. Jednou z upomínek na tuto dobu nesvobody, dobu jáchymovské uranové horečky, je národní kulturní památka Rudá věž smrti.

Rudá věž smrti sloužila jako třídírna uranové rudy v jednom z nejmenších pracovních táborů na Jáchymovsku. Pro odpůrce lidově demokratického zřízení zde stály pouze dva baráky – první se stal nedobrovolným domovem pro duchovní, druhý pak obývali političtí vězni.  Tábor byl založen v únoru 1951 a v provozu byl až do května 1956. Jeho úkolem bylo v rámci „oddělení technické kontroly“ třídit, drtit a expedovat do Sovětského svazu uranovou rudu ze všech šachet. Vězni přicházeli bez jakýchkoliv ochranných pomůcek dennodenně do kontaktu s vysoce radioaktivním materiálem, který zde byl v několikastupňových mlýnech rozemílán a nakládán do ocelových barelů. Zpracovávaná ruda nebyla nikterak zkrápěna, ti kteří zde pracovali neustále vdechovali radioaktivní prach. Uranová věž smrti je tak dodnes mementem nelidského zacházení s vězni. Jedním z MUKLů (muž určený k likvidaci), jak se politickým vězňům přezdívalo, který nuceně pracoval ve vykmanovském táboře „L“ na věži smrti, byl i akademický sochař Jaroslav Šlezinger. Není snad ani třeba dodávat, že v komunistickém lágru skončil protinacistických odbojář po vykonstruovaném politickém procesu. Dne 25. dubna 1950 byl odsouzen na 25 let těžkého žaláře. Nejprve by vězněn na Mírově a od roku 1951 byl přemístěn na Jáchymovsko do likvidačního tábora „L“. Všudy přítomná radiace brzy podlomila jeho zdraví. Drtit rudu už nezvládal, ale diktatura jedné strany přišla s novým řešením. Jaroslav Šlezinger byl od 25. srpna 1954 převeden na stavbu Domu kultury v Ostrově. Za příslib možného propuštění se pustil do socialistické výzdoby kulturního domu. Výzdobu dokončil, domů se však již nikdy nevrátil 2. srpna 1955 zemřel na nemoc z ozáření ve vězeňské nemocnici ve Vykmanově.

Příběh akademického sochaře Jaroslav Šlezingra je jen jednou kapkou v moři komunistického příkoří, které se odehrávalo i tady u nás na Jáchymovsku při dobývání „uranu míru“ či při budování našeho zeleného města coby hornického sídliště. Hledejme společně cesty, jak ve spolupráci s Ministerstvem kultury a Konfederací politických vězňů konečně vybudujeme u Rudé věže smrti důstojný památník, muzeum uranových lágrů a připomínek zrůdné totality jedné strany. Pietní místo jistě nikdy nevrátí a nemůže vrátit zmařené životy, ale mělo by nám všem připomínat co za zrůdnosti dokáže totalita. Věřím, že se toto přání a jistě nejen mé, podaří konečně uskutečnit.

Na závěr bych rád jen dodal, že dne 22. září 2018 se od 11.00 uskuteční již 26. ročník setkání u mohyly Eliáš. Akci k uctění památky politických vězňů zejména z řad skautů již tradičně pořádá jáchymovské junácké středisko Arnika. Nejen skauti, ale všichni, kdo chtějí zavzpomínat a uctít památku jsou srdečně zváni.

Ing. Josef Macke

Pozn. V rámci studentské akce Ostrov mezi Ostrovy připravila studentka Tereza Kupková studii, jak by mohl vypadat památník, který by připomněl nejen stavu, ale především neskutečné utrpení politických vězňů, mnohdy elity národa >>> http://www.politictivezni.cz/vez_smrti_podle_kupkove.html 

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog, Program a jeho autorem je Marek Poledníček. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.